Toto je pozitivní verze „Zlatého pravidla“.

Nedivte se, když někdo nerad slyší, že by měl „být slušný“. Tato nelibost ale nemusí vůbec pramenit z představy „být slušný“: může v podstatě vycházet z nepochopení toho, co znamená „být slušný“.

Člověk se může dostat do mnoha protichůdných názorů a zmatků, co je vlastně „dobré chování“.
Možná, že člověk nikdy nepochopil – i když sám učitel to věděl – proč dostal určitou známku za „chování“.
Možná, že také získal či přijal falešné informace týkající se chování: „děti mají být vidět, ale ne slyšet“, „být slušný znamená být pasivní“.

Ale existuje cesta, jak toto vysvětlit k plné spokojenosti.

Za všech dob a skoro všude Lidstvo obdivovalo a vážilo si určitých hodnot.
Nazývají se ctnosti¹.
Připisují se moudrým, svatým a bohům.
Ctnosti tvořily rozdíl mezi barbarem a kultivovaným člověkem, rozdíl mezi chaosem a spořádanou společností.

Není bezpodmínečně potřeba božího přikázání nebo únavného prohledávání obsáhlých filozofických spisů, abychom objevili, co je „dobré“.
Člověk si na to může najít odpověď sám.

Skoro každý si ji může vypracovat.

Když se zamyslíte, jak byste si přáli, aby s vámi jednali druzí, dojdete k lidským ctnostem.
Představte si jednoduše, jak byste vy chtěli, aby s vámi lidé jednali.

Jako první byste možná chtěli, aby s vámi jednali spravedlivě: nechtěli byste, aby o vás rozšiřovali lži nebo aby vás mylně nebo tvrdě odsuzovali.
Je to tak?

Pravděpodobně byste chtěli, aby byli vaši přátelé a společníci loajální: nechtěli byste, aby vás zradili.

Mohli byste chtít, aby s vámi jednali v duchu fair play, ne aby vás napálili nebo oklamali.

Chtěli byste, aby lidé byli ve svém jednání k vám poctiví.
Chtěli byste, aby k vám byli čestní a aby nepodváděli, že ano?

Asi byste chtěli, aby s vámi jednali laskavě a aby nebyli krutí.

Možná byste chtěli, aby lidé brali ohled na vaše práva a pocity.

Když jste skleslí, chtěli byste asi, aby s vámi druzí cítili.

Pravděpodobně byste chtěli, aby se druzí ovládali, místo aby se na vás osopovali, že?

Kdybyste měli případné nedostatky nebo slabosti, kdybyste udělali chybu, bylo by vám asi milejší, kdyby k vám byli tolerantní, ne kritičtí.

Přáli byste si, aby se lidé místo na odsuzování a tresty soustředili spíše na odpouštění.
Je to tak?

Možná byste chtěli, aby k vám lidé byli velkorysí, ne aby byli zlí nebo lakomí.

Možná si přejete, aby vám druzí věřili, ne aby o vás neustále pochybovali.

Pravděpodobně je vám respekt milejší než urážení.

Možná byste chtěli, aby k vám byli zdvořilí a jednali s vámi důstojně.
Správně?

Snad byste chtěli, aby vás lidé obdivovali.

Když děláte něco pro druhé, chtěli byste asi, aby vám za to byli vděční.
Ne?

Pravděpodobně byste chtěli, aby k vám ostatní byli přátelští.

Od některých byste asi chtěli lásku.

A především byste nechtěli, aby tohle všechno lidé jen předstírali, chtěli byste, aby to tak skutečně mysleli a aby jednali v souladu se svou integritou.

Možná vás napadnou ještě další.
A existují ještě pravidla obsažená v této knize.
Ale výše bychom měli vypracovaný souhrn toho,
čemu říkáme ctnosti.

Člověk nemusí příliš napínat fantazii, aby poznal, že by život mohl probíhat velmi příjemně, kdyby s ním lidé z jeho okolí takto běžně jednali.
A je nepravděpodobné, že by se k lidem, kteří by s ním takto jednali, choval příliš nepřátelsky.

V mezilidských vztazích funguje jeden zajímavý fenomén².
Když jeden na druhého křičí, má druhý nutkání křičet také.
S člověkem se jedná skoro stejně, jako on jedná s ostatními.
Ve skutečnosti dáváme sami příklad, jak by se s námi mělo jednat. A je zlý na B, B je tedy zlý na A. A je k B přátelský, B je tedy přátelský k A.
Jsem si jistý, že tento mechanizmus často vídáte.
Jiří nenávidí všechny ženy, ženy tedy mají tendenci nenávidět Jiřího.
Karel je ke každému tvrdý, druzí tedy mají tendenci být tvrdí ke Karlovi, a když se to neodváží udělat otevřeně, možná v sobě pěstují tajnou touhu být k němu velmi tvrdí, pokud se někdy naskytne příležitost.

V románovém a filmovém světě fantazie vidí člověk zdvořilé padouchy s neuvěřitelně zdatnými bandami zločinců a osamělé hrdiny, kteří jsou naprostí neotesanci³. Skutečnost života je jiná: praví padouši jsou dost hulvátští lidé a jejich nohsledi jsou ještě horší. Napoleon a Hitler byli ze všech stran zrazováni vlastními lidmi.
Praví hrdinové jsou nejklidněji mluvící lidé, které jste kdy potkali, a jsou ke svým přátelům velice zdvořilí.

Když má člověk to štěstí, že se setká a mluví s muži a ženami, kteří stojí ve svém zaměstnání na špičce, bude překvapen častým pozorováním, že patří k nejpříjemnějším lidem, které kdy poznal. To je jeden z důvodů, proč stojí na špičce.
Většina z nich zkouší jednat s druhými dobře.
A lidé v jejich okolí na to reagují a mají sklon s nimi také dobře jednat a dokonce jim promíjet jejich malé vady.

Dobře, člověk si tedy může vypracovat lidské ctnosti už pouze tím, že si ujasní, jak by on sám chtěl, aby s ním druzí jednali. A tím se odstraní – myslím, že s tím budete souhlasit – všechny zmatky o tom, co je skutečně „dobré chování“.
Je to dalece vzdáleno tomu, být pasivní, složit ruce do klína a neotevřít pusu.
„Být slušný“ může být něco velice aktivního a vlivného.

V chmurné, zdrženlivé vážnosti je jen málo radosti. Ve starých dobách budili někteří lidé zdání, že nutným předpokladem ctnosti je pochmurný a neutěšený život, a často dávali na srozuměnou, že každé potěšení vychází z nemorálnosti. Nic neodpovídá skutečnosti méně.
Radost a potěšení nevycházejí z nemorálnosti!
Zcela naopak! Jen čestní lidé prožívají radost a potěšení. Nemorální lidé vedou neuvěřitelně tragický život plný utrpení a bolesti.
Lidské ctnosti mají málo co do činění se zasmušilostí. Jsou světlou stránkou života.

Co by se asi stalo, kdybychom zkusili s lidmi ve svém okolí jednat
spravedlivě,
loajálně,
v duchu fair play,
poctivě,
čestně,
laskavě,
ohleduplně,
soucitně,
se sebeovládáním,
s tolerancí,
shovívavě,
velkoryse,
s vírou v ně,
s respektem,
zdvořile,
důstojně,
s obdivem,
přátelsky,
s láskou
a dodržovali přitom vlastní integritu?

Možná by to chvilku trvalo, ale nemyslíte si, že by se pak mnozí lidé nakonec pokusili jednat s druhými právě takhle?

Uvážíme-li dokonce příležitostné menší nezdary – hrozivá zpráva, která člověka naprosto vykolejí, zloděj, kterého musíte praštit do hlavy, idiot, který jede pomalu v rychlém jízdním pruhu, když jedete pozdě do práce – mělo by být dost jasné, že se člověk dostává na vyšší úroveň lidských vztahů.
Vlastní potenciál přežití by podstatně vzrostl.
A člověk by jistě žil šťastněji.

Člověk může ovlivnit chování lidí ve svém okolí.
Pokud už takový není, může si to výrazně ulehčit už jen tím, že si každý den zvolí jednu ctnost a v daném dni se na ni soustředí.
Tím nakonec všech těchto ctností dosáhne.

Kromě vlastního zisku může člověk také přispět – je jedno kolik – k zahájení éry nových lidských vztahů.

Kámen, který hodíte do rybníka, může dělat kruhy, které zasáhnou i nejvzdálenější břeh.