Dávejte dětem lásku a pomáhejte jim

DÁVEJTE DĚTEM LÁSKU A POMÁHEJTE JIM.

Dnešní děti jsou civilizací zítřka. Když dnes člověk přivede dítě na svět, je to trochu jako by ho posadil do tygří klece. Děti se nemohou vypořádat se svým prostředím8 a nemají nic, čeho by se mohly chytit. Potřebují lásku a pomoc, aby to zvládly.
Narážíme tu na ožehavý problém: o otázce, jak by člověk měl nebo neměl vychovávat děti, existuje skoro tolik teorií, kolik je rodičů. A přeci může vzniknout mnoho zármutku, když je výchova špatná, a může to dokonce ztížit pozdější roky vlastního života. Jedni se snaží vychovat své děti tak, jak byli vychováni sami, jiní to zkoušejí s pravým opakem, mnoho rodičů je toho názoru, že bychom měli děti nechat, aby vyrůstaly po svém. Žádná z těchto metod nezaručuje úspěch. Posledně jmenovaná metoda vychází z materialistické9 představy, že vývoj dítěte probíhá paralelně s dějinami evoluce10 člověka: že totiž „nervy“ dítěte s přibývajícím věkem nevysvětlitelným, magickým způsobem „zrají“ a výsledkem je morální11 dospělý jedinec s dobrým chováním. Ačkoli se tato teorie dá lehce vyvrátit – jednoduchým pozorováním rozsáhlé populace delikventů, jejichž nervy nějak nedozrály – je pohodlnou metodou výchovy dětí a těší se určité oblibě. Tím ale není postaráno o budoucnost vaší civilizace ani o podzim vašeho života.
Dítě je tak trochu jako nepopsaný list papíru. Jestliže se na něj napíše něco špatného, bude říkat něco špatného. Ale na rozdíl od listu papíru může dítě samo začít psát. Má tendenci psát to, co už bylo napsáno. Problém je zkomplikován tím, že je sice většina dětí schopná nesmírné slušnosti, ale některé přišly na svět duševně choré a některé dnes dokonce jako drogově závislé; takové případy jsou ale neobvyklou výjimkou.
Pokus „koupit si“ dítě velkým množstvím hraček a věcí nebo ho dusit láskou a ochraňovat nevede k ničemu dobrému: výsledek může být skutečně zdrcující.
Člověk se musí rozhodnout, co se pokouší z dítěte udělat: přitom hraje roli několik faktorů: (a) co z dítěte může být na základě jeho vrozených dispozic a možností, (b) čím by skutečně chtělo být dítě samotné, (c) čím chcete vy, aby se dítě stalo a (d) prostředky, které jsou k dispozici. Ale nehledě na to, v co všechny tyto faktory vyústí – myslete na to, že dítě dobře nepřežije, pokud nakonec nebude soběstačné a vysoce morální. Jinak se pravděpodobně stane přítěží sobě samému i všem ostatním.
At už je vaše náklonnost k dítěti jakákoli, myslete na to, že dítě nemůže z dlouhodobého hlediska dobře přežít, nebude-li dovedeno na cestu k přežití. Nebude to žádná náhoda, když se dítě vydá špatnou cestou: moderní společnost je k selhání dítěte přímo na míru uzpůsobena.
Velkou pomocí bude, když v dítěti probudíte pochopení pravidel12, která obsahuje tato brožura, a ono bude souhlasit s jejich dodržováním.
Co skutečně funguje, je jednoduše snažit se být dítěti přítelem. Pravdou je, že dítě potřebuje přátele. Zkuste zjistit, co je pro dítě problém, a pomozte mu jej vyřešit bez toho, že byste potlačovali jeho vlastní řešení. Pozorujte ho – a to platí i pro miminka. Poslouchejte to, co vám děti řeknou o svém životě. Nechte je pomáhat – jinak budou udolány pocitem závazku13, který potom musí potlačovat.
Dítěti hodně pomůže, když této cestě ke štěstí porozumíte a sami s ní budete souhlasit a dosáhnete toho, že touto cestou půjde. Může to mít na přežití dítěte velký vliv – i na vaše vlastní.
Bez lásky se dítěti skutečně nedaří dobře. Většina dětí má přemíru lásky, kterou mohou opětovat.

Cesta ke štěstí vede
přes lásku a pomoc dětem,
od kojeneckého období až
k prahu dospělosti.

8. prostředí: okolí, které člověka obklopuje; hmotné věci kolem něj; oblast, v níž člověk žije; živé věci, předměty, prostory a síly, s nimiž člověk žije, ať už je od nich blízko či daleko.
9. materialistický: týkající se názoru, že existuje jenom fyzikální hmota.
10. evoluce: velmi stará teorie, že veškeré rostliny a zvířata se vyvinuly z jednodušších forem a byly formovány svým prostředím spíše než že byla jejich současná podoba naplánována nebo stvořena.
11. morální: schopný rozlišovat správné a nesprávné chování; na základě tohoto pochopení rozlišovat a jednat.
12. pravidla: prohlášení či poučky, které radí nebo zavádějí princip či principy ohledně chování nebo určují směr, kterým se má ubírat; pokyny míněné jako řád pro chování. 13. závazek: stav, kdy člověk dluží něco někomu jinému jako protislužbu za získané věci, laskavosti nebo služby.